ANO

Ano?

"Manželství vzniká SVOBODNÝM A ÚPLNÝM SOUHLASNÝM PROJEVEM VŮLE muže a ženy vytvořit harmonický a pevný TRVALÝ SVAZEK. Táži se vás, pane ženichu, zda dobrovolně vstupujete do manželství se zde přítomnou nevěstou, slečnou ..."

Jó to byly časy. Osm let jsem v místní městské pidi veledůležité politice měla dva krásné úkoly. Oddávat a vítat občánky města. Obojí bylo naprosto úžasné.

Když jsem naskočila coby oddávající úředník, netušila jsem, která bije. Dámy na matrice mi pomohly, a po velkých prosbách mi daly k nahlédnutí a použití předtištěné promluvy, které prý svatebčany rozněžní a všichni bez rozmyslu řeknou trvanlivé ano.

Takže prvních pár obřadů zaznělo i oblíbené " Břízka se k břízce naklání. Přiviň se ke mně má milá, jako ta břízka spanilá." Fuj. Ještě teď se stydím a v duchu se omlouvám svatebčanům za ty kecy, a divím se, že neřekli ne. Jako mě tedy. Probrala jsem se v momentě, když jsem oddávala párek motorkářů. Ženich i nevěsta byli stylově v kožených oblečcích, bez přileb samozřejmě a dotyčný po slovech " Budu ti deštníkem v dešti, svící ve tmě..." vypadal, že po mě skočí a rychlým úderem ukončí mé trápení. Hluboce jsem se zamyslela a vytvořila si svůj osobní projev. Od té doby jsem se nemusela stydět ani bát. Pak už jsem si jenom užívala.

Například. Sedíme s matrikářkou před prvním obřadem a do místnosti vejde týpek v roztrhaných riflích, tričku a vlasy sčesanými do culíku. Cpe nám doklady a já se tedy ptám "Vy jste svědek?" "Ne pani, sem ženich." "Eee a budete potřebovat místnost na převlečení?" " Ne pani, se beru tak." Chvíli koukám a vypadne ze mě " No tak to bych vás mohla oddat v kraťasech, co mám na sobě:" Podotýkám riflových a s dírami. "Tak jo." Pak už si nedal vymluvit, že to byla sranda a obřad jsem vykonala oblečena jako žena ulice. To jsem si vzpomněla, že mi bylo párkrát řečeno "Když si myslíš, že je to sranda, tak není. Je to trapné."

Na druhou stranu jsem zažila i případy, kdy jsem chtěla utéct a už se nikdy nevrátit. Poslední obřad dne jsme jely vykonat domů. Byt malý tak na otočení. Za dveřmi hromada léků na rakovinu. To se mi zrychlil tep. Ženich šedesát plus na vozíku, téměř nevnímal co se děje. Nevěsta o něco mladší, neustále kolem něj pobíhala, hladila ho a usmívala se. Matrikářka potichu řekla, že je v posledním stádiu. "Žijí spolu dvacet let, a když je pán hospitalizován v nemocnici, coby nemanželku ji za ním nepustí." Několikrát se kolegyně ptala ženicha, zda rozumí tomu co se děje, a zda s tím souhlasí. Bez řeči kýval hlavou a usmíval se. Byl tak moc šťastný. Řekla jsem pouze povinné formule a zbaběle utekla. Co by ti dva dali za další společné roky. Jak málo jim stačilo. Hladit se, usmívat se na sebe a držet se za ruce. Nebylo třeba velké svatby. Byli spolu v dobrém i zlém až do smrti.