Můj tlustý život. Část první.

Autorkou tohoto povídání je super ženská Jana, moje bývalá švagrová. Velmi chytrá, vtipná a hlavně s velkým nadhledem. Známe se téměř čtyřicet let, takže velkou část jejího "tlustého života" jsem měla v přímém přenosu. Její zpověď je naprosto upřímná. Věřím, že po tomto čtení si my, co potřebujeme zhubnout nějakých pět kilo uvědomíme, co je v životě důležité a taky se budeme na obézní lidi dívat trochu jinak. 

Než jsem začala psát tohoto průvodce svým tlustým životem, schválně jsem si naházela do kalkulačky všechna větší zhubnutí, která mám, jako každý správný tlusťoch, neustále v paměti, a vyšlo mi číslo 167. Tolik kilo jsem za svůj život celkem zhubla... nejmenší číslo, které jsem do téhle sumy započítávala, bylo 8 kg. Menší úbytky nestojí za řeč ani za počítání, ačkoliv co se týče jojo efektu, jsou si rovny. Téměř všechna ta kila se vrátila zpátky, přidala k sobě další, a ta, co se ještě vrátit nestihla, to nejspíš brzy doženou. Vítejte v mém tlustém životě. 

Narodila jsem se v Praze na jaře roku 1967, tedy rok poté, co vychrtlá slečna Twiggi změnila módní svět. Děvčata krev a mlíko přestala být v té době zajímavá, všechny ženy musely mít na sobě mini sukně, ať už vypadaly, jak chtěly. Já, novorozeně s váhou 2,8 kg, jsem se do téhle doby jevila jako ideální prototyp budoucí modelky. Jenže matka příroda si do toho nenechala kecat, a záhy byly všechny naděje mé matky, že bude mít doma vedle chytrého inženýra taky krásnou štíhlou modelku, smeteny ze stolu. O tři roky starší bratr to s tím inženýrem taky nedotáhl, a já nikdy ani o dráze modelky nezačala přemýšlet. Slovy naší stále ještě čiperné matky: "Moc jste se mi nepovedli."

První fyzický důkaz o tom, jak jsem zhruba ve dvou letech vypadala, je letní černobílá fotka z pískoviště, kde sedím jen v kalhotkách a na břiše se mi rýsují tehdy ještě celkem roztomilé dětské faldíky. Když jsem se v dospělosti ptala mámy, kde jsem k nim tak brzy přišla, bylo mi řečeno, že jsem si jídlo, a to převážně sladké, vždycky "vyřvala". Babička mi pak prozradila, že v našem bytě byla na nízké skříňce volně přístupná mísa se sladkostmi, kam jsem si pro ně prostě chodila. Takže asi tak.

Doma se vždycky vařila poctivá česká kuchyně. Polotovary nebyly, a i kdyby byly, nikdo by je u nás nekupoval. Jídlo muselo být poctivé, hezky na sádle nebo na másle. Táta byl jako hubené válečné dítě v ozdravovně, aby přibral, takže byl zvyklý na poctivou českou kuchyni. Dietní kuře se dělalo buď na paprice se šlehačkou a knedlíkem :-D, pečené s nádivkou nebo bez, či později na grilu. To mi připomíná, jak jsem od nějakých sedmi až osmi let každý rok slavila narozeniny. Tehdejší televizní mág v oblasti hubnutí doktor Rajko Doleček tloustnoucí československou populaci v sedmdesátých letech dost ovlivnil, takže se všeobecně vědělo, že kuřecí maso je dietní; proto jsem dostávala místo dortu pravidelně k narozeninám celé grilované kuře (včetně kůže, samozřejmě).:-D Nebylo to špatné, to neříkám, co do kalorií to asi bylo hodně podobné, ale dort bych ocenila opravdu o hodně víc. Krom toho, nikdy jsem to kuře sama nesnědla, vždycky mi někdo ochotně pomohl. Ale zpátky k mému dětství.

Kolik jsem tehdy vážila, to opravdu nevím, jen ze školních fotek se dá celkem dobře vidět, že jsem byla dítě oplácané, nikoli tlusté. Jenže byla tam ta hrozba, že? Mě samotnou by jako malé dítě ani nenapadlo, že bych měla zhubnout, ale matka budoucí modelky to viděla jasně: je třeba omezit jídlo. Sport se v té době neřešil, většina normálních dětí (včetně mě) přišla po poledni ze školy, práskla do rohu aktovkou, a s klíčema na krku vyběhla ven do sídliště. Domů jsme se vraceli až kolem šesté, sedmé, aby se stihly napsat úkoly, a v mém případě ještě hodina cvičení na nenáviděný klavír. Chodila jsem tehdy cvičit "do Sokola", jak se tomu ze setrvačnosti říkalo, pak následovala "rytmika", pak dokonce jeden čas i házená, kde ze mě kvůli postavě udělali brankářku, což jsem dlouho nevydržela, protože dostat tím malým smradlavým koženým míčem do ksichtu fakt není sranda, a taky jsem chodila na džezgymnastiku, jak se tehdy říkalo budoucímu aerobiku. Nedostatek pohybu tedy nehrozil, takže podle všeho stačilo jen omezit jídlo.

Jenže... mě knedlíky ani buchty a koláče nijak zvlášť nevzrušovaly, nepotřebovala jsem hodně jídla, moje závislost se upírala spíš k bonbónům a čokoládám všeho druhu. Dodnes mám všechny ty barevné pytlíky a obaly od čokolád a karamel v hlavě i s tehdejšími cenami, a těžko říct, jestli to bylo bezmeznou láskou k nim, nebo spíš tím, že jsem byla rodinný nákupčí. Od čtvrté třídy, tedy od nějakých devíti let, se mou povinností staly pravidelné denní nákupy, protože máma pracovala v oblasti, kde nebyla poblíž žádná samoobsluha. Každé odpoledne po škole, než jsem mohla jít lítat ven, jsem vyrazila se seznamem, penězi, které byly volně k dispozici v krabičce v baru, a nákupní taškou jezdilkou pro rodinný nákup. Naspod brambory, pak narovnat flašky piv, občas rum (nikdo se tenkrát na nic neptal), mléko, rohlíky, mouku, cukr, salámy a navrch vajíčka, aby to v papírovém pytlíku přežily. :-D

To bylo něco, co mi asi hodně pomohlo s tloustnutím, protože stejně jako v útlém dětství nedokonalé matčiny výchovné metody, kdy mi nakonec dala, co jsem si vyřvala (což jí nevyčítám, aby bylo jasno, asi se to fakt nedalo vydržet), tak i pověření hlavním nákupčím mě ke sladkému dostalo zcela bez omezení. Nikdy neprobíhala kontrola, kolik nákup stál a kolik zbylo v nákupní peněžence. Táta měl dvě práce, jednu na stavbě a druhou po večerech jako muzikant, takže peněz bylo dost, tudíž jsem si mohla k nákupu přidat, co jsem chtěla. Takže sladkosti. A to byl kámen úrazu. Jedna věc mi na tom celém strašně vadila už tenkrát, a to bylo neustálá nutnost lhaní. Aby se to neprofláklo, bylo jen jedno pravidlo: nenechat se nachytat a hlavně žádné obaly od sladkostí doma do koše. Když mi bylo asi pět, šest, vyrobil mi táta k Vánocům takovou hezkou dřevěnou skříňku na oblečení pro panenky. Poličky, štendr s ramínkama z drátu, no krása. Krom oblečení pro panenky se ale ve skříňce tísnily všechny obaly od sladkostí, které jsem tehdy doma snědla. Jednou za čas, když hrozilo, že se vyvalí ven, jsem provedla úklid, naházela je do papírového pytlíku a odnesla osobně ven do popelnice. Kdyby tehdy tu skříňku někdo otevřel, asi by to nedopadlo dobře, ale to se nikdy nestalo.

Takže tak... zdroje byly. Stačilo jen dát si pozor, aby mě nikdo nenachytal, a mohla jsem si sníst, co jsem chtěla. Lhaní byla daň za to, že jsem měla, co jsem potřebovala. Máma byla naivní, co si budeme povídat, věřila mi, že nic navíc nejím, a pořád řešila, jak je možné, že tloustnu. Nevím, jak jste na tom v dětství byli vy, ale já s mou povahou undergroundového odbojáře jsem si to dělala prostě po svém. "Vy mi budete něco zakazovat, to určitě."

Jednou večer, když už jsme s bráchou spali, se máma rozhodla, že nám vypere zimní bundy, a já si zrovna ten den koupila nějakou novou čokoládu, ze které se ale vyklubala nechutná patlanina, takže se nedopatřením stalo, že mi zůstala v kapse bundy. Zapomněla jsem ji vyhodit. Ráno, když jsem se vzbudila, jsem měla vedle postele na stole dopis od mámy. Psala mi, že jsem ji zklamala, a jak budu tlustá, když budu jíst to sladký, no prostě čtyři strany plné vysvětlování a výčitek.

Když jsem dál jen přibírala, byl povolán do svatého boje táta jako poslední instance matčina snažení donutit mě zhubnout. Bohužel, jeho mnohdy až tříhodinové promluvy do duše, byly ještě amatérštější než ty máminy, takže z něj padaly věty typu: "Jestli budeš tlustá, dopadneš jako Jana ze čtvrtýho patra, co si vzala alkoholika a zůstala sama s dítětem.", nebo "Když budeš tlustá, nikdo tě nebude mít rád, nevdáš se." a další podobné perličky. Jana byla o deset let starší vysoká, prsatá a oplácaná kamarádka, co mě jako malou občas hlídala, a bohužel pak narazila na idiota, se kterým se záhy po svatbě rozvedla, protože pil. Pak si samozřejmě našla někoho lepšího, vdala se a měla s ním děti, ale tehdy byla perfektní případ na vyhrožování "dopadneš jako ona". Tyhle mnohahodinové vyčítací seance jsem celé probrečela, a nejspíš proto, aby to už konečně skončilo, jsem tátovi naslibovala hory doly černý les, abych to jeden den dodržovala, a pak to zase nevydržela.

Tohle všechno na mně samozřejmě nechalo následky. Moje dětské já, jak jsem později v dospělosti pochopila, slyšelo něco jiného, než "mámě tě rádi, chceme, abys byla v životě šťastná", jak to asi rodiče tehdy mysleli. Jediná zpráva, která ke mně z těchhle výhrůžek neblahé budoucnosti doputovala, byla "nemáme tě rádi, musíš být jiná, abychom tě přijali." No... nevím, ale nijak zvlášť to nepomohlo, nedělejte tohle svým dětem, je to příšerný. Následek: sebevědomí do života naprostá nula, ne-li mínus deset.

První oficiální snaha o hubnutí za pomoci "dietní sestry" proběhla, když mi bylo nějakých deset let. Tetička zdravotní sestra měla známé všude. Tudíž mě vzali někam na Karlák k dietní sestře, která ovšem měla na starosti diabetiky, takže abych omezila sladké, doporučovala mi jíst jako cukrovkářovi. V té době bylo výrobků s umělým sladidlem pro diabetiky minimálně, ale jeden si pamatuju dodnes, a to byla Diačokoláda. Měla hezký modrý obal, chuťově stála za prd, ale byla aspoň sladká. Od té doby jsem ji měla každoročně v Mikulášském pytli spolu s nedostatkovými buráky, mandarinkami, pomeranči a banány. Jinak si ale na nějaký úspěch téhle mise nepamatuju.

Vzpomínám si třeba na jedno dost zákeřné opatření, které máma udělala, když mě pouštěla z dohledu na třítýdenní pionýrský tábor. Bylo mi devět, a před každým táborem člověk tehdy musel k doktorce pro potvrzení o bezinfekčnosti. Na konci formuláře bylo místo na poznámky od rodičů, třeba jako "neumí plavat, má alergii na ořechy apod." Naše máti tam ovšem napsala: "Nedávejte jí sladkosti." Dovedete si představit, jak mi bylo daleko od domova, když ostatní děti dostaly ke svačině tatranku, a mně dali rajče a taveňák, které jsem nesnášela? :-D

Ještě jednou mi podobnou věc udělala později, když mi bylo asi čtrnáct. Byly jsme na táboře spolu, já jako dítě, ona jako táborová hospodářka, a já vyhrála soutěž ve zpěvu, něco jako místního zlatého slavíka. Zpívala jsem tehdy Prodavače od Michala Tučného, to nemohlo neuspět :-D a vyhrála jsem pytlík Bonpari. To byly fungl nové bonbony, které všechny děti milovaly. Já byla šťastná nejen kvůli výhře, ale taky za ty bonbony. Jenže... máti se ke mně zezadu nenápadně přitočila, drkla do mě a tiše mi šeptla do ucha: "Ty bonbony rozdej." Bum! Kdybych mohla, věřte mi, že bych ji tehdy zabila pohledem.

Další perlička, na kterou si z těch let vzpomínám, bylo běhání kolem paneláku s igelitovým pytlíkem obtočeným kolem boků, asi aby bylo vidět, jak se člověk potí a přichází o vodu, nikoli o tuk :-D. Bylo to tehdy cool, takže ani mě neminulo, ale jak je mým zvykem, když mě někdo do něčeho nutí, má smůlu. Sabotovala jsem to tak, že jsem vyběhla z domu, popoběhla kousek dál, tam jsem si sedla za pouliční lampu na chodník, aby na mě od nás z bytu nebylo vidět, a když uplynul příslušný čas, běžela jsem zpátky domů a vyběhla schody do druhého patra, abych byla řádně zpocená a zadýchaná. Kontrola zpocenosti pytlíku byla v kapse. ;-) Sem tam jsem asi nějaké to kilo zhubla, ale zase jsem to nabrala zpátky. Tak moje váha postupně rostla. Nikdy jsem to s výškou nedotáhla moc daleko, takže jsem se kolem třináctého roku zastavila na 160 cm.