Čtyřnohá láska

Nikdy jsme neměli jako děti žádné zvíře, jenom tatínek coby vášnivý rybář měl akvárium s mnoha rybkami. Což podle mě nejsou zvířata. Stačí jim nasypat špatné žrádlo, nebo větší než velké množství, ryby se bez rozumu přežerou, a hned se musí spláchnout celé akvárko do hajzlu. Pche.

Teda měli jsme tři želvy, ale ty nám u babičky na vesnici utekly ze zahrady, což je při tempu jejich pohybu prapodivné. No a nějaké ty andulky, ale ty nám ulítly, protože jsme nechali otevřené okno. Takže opakuji, žádné zvíře nebylo.

Asi jako mnohá žena, které odejdou děti z domu a zjistí, že manželství po pětadvaceti letech už není to pravé ořechové, jsem si pořídila psa. Při výběru jsem měla jasnou představu. Musí být krásný, roztomilý k sežrání a ideálně kapesní verze, protože pořád někam jezdím a nechci nikoho zatěžovat hlídáním.

Tak jsem se na doporučení kamarádky vydala do rodiny, která měla zrovna čerstvý vrh štěňat. U domečku jsem zazvonila a vešla na zahradu. Už to pro mě mělo být varování. Vrhla se na mě smečka vzteklých a naprosto nepříčetných psů. Pomalu jsem se propracovávala k domovním dveřím.

Představte si do každé boty zakousnutý jeden pes. Na každé nohavici visel jeden až dva psi. A ti, kteří už se neměli kam zakousnout, vytvořili kolem mě kolečko, strašně vztekle řvali a kopírovali můj pohyb. Přežila jsem, a celá šťastná si vybírala mezi chlupatými, baculatými a nemotornými štěňaty. Ale skoro všechna už byla zamluvena, a na mě zůstal ten největší cvalík. Trochu mě to štvalo, protože já coby zastánce a propagátorka štíhlé linie mám mít tlustého psa, který valí břicho po zemi? No co už.

Ve zkratce. Dlouhosrstá čivava Matýsek váží kilo a půl. To když není oholený, jinak o pět deka méně. Je ideální na cestování. Vleze se i do dámské kabelky, pokud nechcete tahat nevzhlednou a smradlavou psí tašku. A super výhoda? Je tak roztomilý, že vás s ním všude pustí.

Dále je ideální obránce. Tedy útočník. Útočí na cyklisty, bruslaře, běžce i chodce, na drzé lidi, kteří mají potřebu si ho pohladit, protože je ták malý a krásný. Na každého kdo si dovolí zazvonit na domovní zvonek a přijít na návštěvu. Na velké psy, protože ty by určitě rozcupoval, kdybych mu to dovolila.

Jednou se dokonce vrhnul na zlatého retrívra, že si s ním vyřídí tu neskonalou drzost, a opovažuje se procházet kolem JEHO domu v JEHO městě. Naštěstí byl na vodítku. Tím myslím Matyho. Úžasný zážitek. Ale ne pro mě. Mates obíhal a podbíhal velkého psa, a čím víc běhal a štěkal, tím víc měl retrívr svázané a utažené nohy, bez možnosti pohybu. Já ječela jako pominutá, klečela na zemi a snažila se toho blba vymotat a byla totálně podělaná strachy, že mě tak velký pes pokouše. Ten se kupodivu ani nehnul, přičemž jeho panička na mě řvala, ať si toho zasraného čokla vezmu a nelezu s ním na ulici, když ho neumím vychovat. Se jí to řekne.

Když o pár měsíců později ten můj idiot vběhl na Šumavě do ohrady s býkem, že si to s ním vyřídí, už jsem byla částečně vycvičena a bez jekotu jsem tam vlítla, popadla ho a pelášila zpět. Reakci býka bych označila za překvapivě nulovou.

Nevím, jestli se dá vycvičit čivava, ale panička ano.