Lááázně

Poprvé v životě jsem jela do lázní. Strašně jsem se těšila, fakt strašně moc. Na týden jsem si sbalila do dvou kufrů mimo jiné několikery společenské šaty a střevíčky, protože k večeři přece nebudu chodit v teplákách. Jsem dáma, že? Nebudu podporovat nekulturní chování a masově rozšiřující se přístup, a to chození do jídelny v cuklích a elasťákách. Taky nechápu, jak si někdo může sbalit na měsíc do jednoho kufru. To je prostě nemožné.

Při příjezdu a vůbec celou dobu jsem byla nadšena. Priessnitzovy lázně jsou prostě překrásné. Nádherná historická budova, super přístup zaměstnanců, procedury a hlavně ta příroda.

Už první prozkoumávání okolí mě vyneslo do nebeských výšin. Lesní mechové pěšinky, vzrostlé stromy, všude kam se člověk podívá kameny, skalky, šutry a léčebné prameny. Jako kdyby to vše příroda dělala na zakázku.

Asi po půl hodině nadšených výkřiků, focení každého kamene, stromu, trsu trávy, pramenů a to ze všech stran a úhlů jsem si uvědomila, že manžel jen mlčky šlape a hledí do země. "Miláčku, až ti polezu na nervy, řekni mi to." Podívá se mým směrem a slyším tlumené "Už." Tak to jsem nečekala. Pokračuje "Stromy, stromy, cesta, stromy, kameny, medvědí česnek, kameny, kachny, stromy. Už máš všechno vyfocené?" Nechápu. Přece tu nádheru musí taky vidět očima a vnímat srdcem? Ale? Nedám si vzít to nadšení a kochám se dál. Je to prostě nádhera.

Plazíme se po delší túře do kopce, a už ani mě nebaví se kochat a fotit tu okolní nádheru. Najednou se ozve vysoký, pištivý zvuk. Zděšeně se dívám, jestli nepadá letadlo, nebo družice, protože normální zvuk to rozhodně není. Nic. Až po chvíli zjistím, co je příčinou.

Proti nám z kopce kráčí mladý muž. Sportovní postava, milý úsměv na tváři a na zádech batoh. Kolem něj pobíhá víla, která vydává ty neidentifikovatelné zvuky. Nooo víla. Malá starší osoba. Když říkám malá, tak opravdu malá. Do metru padesát. Řekla bych, že jak vysoká, tak i kulatá. Prsa velikosti H nesynchronizovaně poletují do protisměru, narážejí do sebe a odrážejí se zpět. Samozřejmě nespoutané podprsenkou. Naprosto fascinující podívaná. A tedy velmi neestetická. Víla má husté, šedivé, neučesané vlasy, které povlávají kolem obličeje podle směru běhu. Ruce v kapsách a oddaně se usmívá na svého mladého horského vůdce.

Co se mi honí hlavou? No že když sebou švihne, bude to pohled pro bohy. Tím, jak má ruce v kapsách, upadne na hubu a k dokonalému vzhledu přibudou ještě vyražené zuby.

To se vlastně nemůže stát, protože upadne na ty svoje airbagy. A už to vidím. Odrazí se a odletí směrem vzhůru, tam se odrazí od nižších větví stromů a směrem vlevo nebo vpravo letí dál. Odrazí se od země a. Vidím poskakující pištící balón, který na závěr skončí buď v potoce, nebo zaklíněný ve větvích.

Tam zřejmě začíná hlavní činnost vůdce. Vyproštění dotyčné víly. Obsahem batohu jsou zřejmě různé potřebné provazy, klínky a špachtle. Po záchraně je nutné uklidnění, takže bude následovat vyndání deky, romantická konzumace vína a lázeňských oplatek. Díky této situaci jsem si vzpomněla na staré moudro. "Žena je jako kravské lejno. Čím je starší, tím lépe se sbírá."

Asi bych neměla pít zdejší lázeňskou vodu v takové míře. Třeba je to vnuk s babičkou na procházce a já mám jen ty divoké, ničím nepodložené představy.