Malá rasistka

Moje vnučky, dvojčata Sárinka a Sofinka chodí do školky a řekla bych, že se jim tam celkem líbí. Maminka Hanka je tam nechce nechávat spát poo, protože by tam byly dlouho, protože by jim bylo smutno, protože by jí bylo smutno. No, moc to nechápu. Tak jsem ji začala vysvětlovat, že je to pro jejich i její dobro, aby si to vyzkoušely a necítily se odstrčené a ochuzené o nové zážitky. A začala jsem ji vykládat, jak jsem já ráda spávala ve školce a že jsem tam měla super zážitky, na které doteď vzpomínám.

Například. Měla jsem spolužačku Moniku, jestli se to o školkáčcích dá říct. Byla to cikánka, kterou adoptovali bílí rodiče. Záměrně píšu cikánka, protože takto se jim v mém dětství říkalo, a oni sami se tak nazývali. Romové se jim začalo říkat až v době porevoluční, podělaně překorektné. Takže to rozhodně nemyslím jako rasistickou urážku.

No a s Monikou jsme byly asi dost velké kamarádky, protože po padesáti letech si ze školky pamatuji pouze ji. Ale jak to bývá, i dobré kamarádky mají občas špatné dny. Například.  Jednou přišla v novém baloňáčku a strašně se vytahovala. A já neměla nic tak pěkného a nového, čím bych se mohla pochlubit. Nevím, jak mě to mohlo napadnout, ale v době poobědové, když všechny děti spaly, nebo alespoň ležely a odpočívaly, jsem vzala paní učitelce ze stolu nůžky a z baloňáku jsem milé Monice odstřihla všechny knoflíky.

Úplně si nepamatuji, co bylo dál, jen vidím, jak stojíme s rodiči na balkóně a najednou jde celá Moničina rodina k nám. Krve by se ve mně nedořezal. No. Prostě nevím. Jestli naši museli kabát zaplatit, nebo maminka knoflíky přišila. Ale asi museli slíbit, že budu potrestána. A střih. Naši se mi smáli, ale výprask jsem nedostala. Jen pokárání, že se to nesmí dělat. Konec tohoto výchovného mini příběhu byl ten, že jsme se s Monikou v další spací pauze popraly na záchodě, protože žalovala, a to se nemá. To přece musí uznat každá holka. I kluk. Nejsem závistivá, ani se ráda neperu a hlavně nemám ráda konflikty. Nepovažuji se rozhodně ani za rasistku. Jen mě prostě strašně štvalo, jak se vytahovala. To je naprosto pochopitelné, ne? Tedy pro pětileté dítě.

Teď si představuji, jak by se to řešilo v současné době. Monika by určitě byla nazývána romkou, ale potichu, aby se to někoho nedotklo. A já nahlas malou, velkou a bílou rasistkou. Řešilo by se zřejmě na OSPODu, zda nedošlo k diskriminaci, a jestli mě k tomu rodiče nevedou. Jestli se o mě starají, když závidím cikánce oblečení. Asi bychom dost dlouho chodili na pohovory k sociálním pracovníkům, než by uznali, že je vše v pořádku.

Taky jak je možné, že jsme nebyli během spánku pod dohledem paní učitelky a já se dostala k nůžkám. To by tedy zpětně zajímalo i mě.

Musím říct, že jsem ráda, že jsem vyrůstala v době, kdy hloupost byla hloupost a klukovina se řešila obyčejným pokáráním, nebo lehkým výpraskem.

No, a abych se vrátila k počátku. Je bezva nechat děti ve školce i poo, protože se zase posunou dál a zapadnou lépe do kolektivu. Nebo ne?