Pohádka o roztomilém králíčkovi

Nic moc si ze svého narození nepamatuji. Dlouhá a nepříjemná tma, občas záblesk světla. Oproti tomu ale pak přišlo to nádherné, živočišné teplo. Se sourozenci jsme se k sobě tiskli a navzájem se zahřívali. Maminka se skoro bez přestání starala o naše plná bříška. Je pravda, že bych snesl víc. Nechápu, že ostatním stačilo čekat, až se ta cisterna s mlékem dovalí a natočí se tak, abychom mohli nasávat.

Kdo se nestará, nic nemá. Snažil jsem se postavit na nohy, jak jsem viděl u mámy, ale ani jedna mě nechtěla poslouchat. Ježíši, jestli já nejsem nějak postižený? Slyšel jsem totiž ty obry, co se na nás dívali, jak docela bez emocí říkali, že si nechají k prodeji jen ty silné, a mrzáčky hodí hadům. Tak to jsem se fakt strachy posral. K tomu nesmí dojít! Netuším co je had, ale tam asi bude jen tma, zima a hlad. Je mi jedno kým hady nakrmí, ale já to rozhodně nebudu! Sourozenců mám dost.

Jenže jak mám vědět, na jakém principu fungují čtyři nohy? Neustále to zkouším, ale prostě to nejde. Dobře, tak jinak. Odrazím se čumákem a snažím se převalit. Nejde to. Rozhodně nebudu něčí žrádlo! Odrážím se znovu a znovu, a najednou se to povedlo! Po prvním přesunu chvíli odpočívám. Čím déle  se snažím, tím je to jednodušší. Ovšem až do momentu, kdy jsem plnou silou narazil do mříží klece. Sakra! Já to točil na druhou stranu. Copak jsem mohl tušit, že život je takový průser? Jen si tam tak nešťastně ležím, polovina nohou mi visí ven, a já se smiřuji s představou, že takhle skončí můj krátký a nešťastný život.

Nejhorší na tom všem je, že tam stojí ti obři a beze slova se na mě dívají. Konec, smrt, věčná tma a zatracení. Když se tam tak krásně lituji a smiřuji s nezvratným koncem, cítím, jak se o mě tře něco měkkého a příjemného.

"Kam ses to vypravil, ty popleto? Ty máš zase hlad? Jestli se budeš tak cpát, budeš první, koho pošlou k hadům." Opatrně mě uchopí do zubů a přenese k sobě do hnízda. Ležím vedle zdroje a jsem zmaten.

Mám tedy být vykrmený, nebo ne? Chudáček jde k hadovi, tlusťoch taky? Tak to fakt nevím. Ale jestli mám umřít, nevzdám se bez boje. A jestli mám bojovat, tak potřebuji mít sílu. Přisaju se a saju, dokud neodpadnu. Jak si tam tak spokojeně ležím a odfukuji, najednou se mi udělá zle a všechno jídlo letí ven.

"Dívej na toho cvaldu. Nepřipomíná ti někoho?" Obr s hlubokým hlasem má obličej přilepený až u klece a pozoruje mě. Vůbec se mi to nelíbí, tak se odrazím čumákem a snažím se dostat pryč. Jenže jak se soustřeďuji na útěk, opět dojde k něčemu hroznému. Zase jsem se posral. To už ale fakt není normální.

V momentě, kdy se opět snažím odrazit, ozve se daleko příjemnější hlas té menší obryně. "Vždyť je tak roztomilý, podívej." Taky se přiblíží, a tím svým prapodivně červeným čumákem vydává zvláštní zvuky. Mlaská na mě a prská. Jestli ona mě nechce sežrat sama?

"Jo, vypadá jako ten dement Ota z Vesničky střediskové. Jen mu chybí ty sluchátka. Myslím, že to je vhodné jméno. Ota."

"Jé Otík, Otík, tati to je krásné jméno! Otík!" obryňka poskakuje a tleská radostí.

Hm. Tak to jsem vyhrál. Z deseti sourozenců mám jako první své jméno. Zní to skvěle. Otík vůdce. Otík král.

Samým blahem jsem se posral.