Příběh záporáka.  Posilovna...  

Kapitola 16

Tak to jsem nečekal. Myšlenka byla dobrá, ale provedení mělo určité rezervy. Když mi Robert řekl, že bych měl konečně udělat něco i se svým vzhledem, pekelně jsem se naštval. Prý mi důchodci hodí hlasy jen z lítosti, protože si budou myslet, že jsem smrtelně nemocný. Tak to třeba zahrál Zeman. Blbý kecy mu jdou. Je vidět, že se tím živí.

Rozhodně to není tak špatné, jak se mi snaží vnutit. Každý nemusí vypadat jako finalista Man of the Year.

"Kamčo na plakátech se dá leccos zakamuflovat, ale v momentě, kdy vylezeš před voliče, nebo do televizní debaty, budou si všichni myslet, že jsi svůj nepovedený dvojník. Já chodím pravidelně do posilky a občas do solárka. Taky bys měl. Najdeš si konečně pořádného holiče, vypadáš, jako kdyby tě stříhali podle kastrolu. A je jedno, že za to zaplatíš litr. To spíš platíš za whisky, kterou tam zkonzumuješ a ne za profesionální péči. A do prdele kup si pořádný oblek, ten co nosíš, vypadá, jako kdybys ho koupil v sekáči, nebo ho měl po tátovi."

"No dovol! Koupil jsem si ho do tanečních a pořád mi skvěle padne. Helena mě vždycky chválí, jak mi to sluší."

"Do tanečních? Ty vole, kolik je to let? A Helena tě bude vždycky chválit. I kdybys přišel omotaný v hajzl papíru. Má tady u tebe pěknou zašívárnu, a vůbec bych se nedivil, kdyby si na tebe chtěla políčit."

"Myslíš?"

"Ježíš nepřemýšlej nad kravinami a vnímej, co se ti tady snažím vtlouct do hlavy.

Až budeš sedět ve sněmovně, fakt se nebudeš chtít zahazovat s tou slepicí. Budeš si moci vybírat. A teď se soustřeď na práci."

Hned druhý den jsem šel do fitka. Velká výhoda náměstkování je, že nemusím platit vstup, a ještě si mě tam vezme na starost osobní trenér. Taky zadara. Vlastně ten Robert neměl vůbec blbý nápad.

Když jsem vyšel ze šatny, necítil jsem se úplně komfortně. Tepláky a tenisky co nosím na zahradu, triko se srpem a kladivem, co mi dal nějaký důchodce, když jsem byl na akci seniorů v kulturáku. Škoda ho vyhodit.

"Běžte se zahřát do kardio zóny. Můžete na steeper, kolo, nebo běžecký pás, co vám vyhovuje." Týpek měl krátké trenky, aby šly vidět jeho namakaná stehna. Jak mám vědět, co mi vyhovuje, když jsem to nikdy nezkoušel. Z toho šlapadla bych okamžitě spadl a rozbil si hubu. Na kole jsem seděl naposledy na základce a jediné co si pamatuji, byly otlačené koule a prdel. Takže jdu na pás. Když mi vysvětlil, jak se reguluje rychlost a obtížnost, řekl jsem mu, ať jde. Že až skončím, najdu si ho.

Myslím, že rychlost tři kilometry v hodině jsou dostačující. Potím se, přesto stíhám. Jen si asi pořídím sluchátka jako ten stařík, co šlape hned vedle. Vypadá to dost stylově. Budu poslouchat hudbu a zároveň neuslyším, jak funím a lapám po dechu. Ale stařec je na tom hůř. Vypadá, že to co já odšlapu v klidu, on musí skoro běžet. Když jsem mrknul na displej jeho pásu, fakt jsem se nasral. Měl tam sedm kilásků, a teď to zvedl na deset. Zmetek jeden. Přidávám si postupně na šest, pak na devět. Sice už musím běžet, ale pořád to zvládám. Tak dám jedenáct, ať dědek není namistrovaný. Běžím, co to dá, ale nohy už nestačí kmitat. Do prdele, mohl by už odejít, jinak budu muset potupně snížit rychlost. Stařec zrychluje a zase běží rychleji než já. Usmívá se a dělá, že ho vůbec nezajímám. To mu nedaruju! Dvanáct.

Nohy mě přestaly poslouchat, zpomalil jsem, a snažil se nastoupit na pevný rám. Našlápl jsem, přenesl váhu a najednou jsem ztratil balanc. Naštěstí jsem se držel madel. Ale jak nohy v rychlosti ujížděly dozadu, cuklo to se mnou a letěl jsem. Tlamou jsem se praštil o kovovou konstrukci a než jsem stačil zařvat, ležel jsem na podlaze, a v puse cítil krev. "Kurvááá! Moje zuby!"

Je mi úplně jedno, že ležím na smradlavém koberci. Nade mnou se sklání svalovci a nahlas přemýšlí, co mají dělat.

"Dáme mu namočený hadr do huby a přestane krvácet," krátké trenky se na mě dívají a už žmoulají v ruce nějaký špinavý hadr.

"Blbost, dáme ho do stabilizované polohy." Další blb. Copak jsem v bezvědomí? "Pánové, uhněte a pusťte mě k němu." Stařík se ke mně snaží dostat. Bože to je potupa, to nepřežiju.

"Nebude to tak hrozné." Otvírá mi opatrně pusu a svítí si telefonem. "Máte tady uštípnutý kus zubu a prokousnutý jazyk. Pro jistotu byste měl jet na pohotovost. Přece jen ať jste v klidu. Počítejte s tím, že budete mít podlitiny. A nejen na obličeji."

Sahá mi na hrudník a mám pocit, že do mě buší kladivem. Když vidí, jak se kroutím a vyvaluji oči, pronese, že bych si měl nechat udělat i rentgen, jestli nemám zlomená žebra.

Jestli já si nepropíchl i plíce!

Když pro mě přijel Robert, našel mě v nějakém hypoglykemickém záchvatu. Si teda myslím. Chvíli jen zíral.

"To triko sundáš, jinak tě nikam nevezu."