Stáří je fakt na hovno

Chlapi to mají jednoduché. Většina má ve sprše jeden prostředek na hygienu. Takzvaný tři v jednom. Umyjí si vlasy, zřejmě funguje i jako kondicionér a pak samozřejmě coby čistič celého těla.

A teď co my chudáci ženy? Mně se zrak zhoršil poměrně brzo. Ještě než jsem nastoupila do školy, nosila jsem brýle. Takové ty hnusné kostěné. Přes celý obličej. V současnosti by mě asi naši přesvědčili, že mi moc sluší a že vypadám jako Harry Potter. Ale protože v tu dobu snad ani Rowlingová nebyla na světě, bylo mi jasné, že jsou odporné, já šeredná a nechce se mi poslouchat kamarádky, že jsem slepýš. Vyřešila jsem to jednoduše. Rozmlátila jsem je kamenem. A hádejte co? Dostala jsem nové. Stejně hnusné, protože se za komančů asi jiné nevyráběly.

V současnosti nosím brýle ráda, protože je to nádherný módní doplněk. Dvoje na čtení, dvoje na dálku, dvoje sluneční dioptrické a dvoje bifokální. Proč dvoje? No přece kdybych jedny ztratila. Je pravda, že si trochu připadám jako pan Monk. Nebo moje kamarádka Lucka, která má vše dvakrát, protože co kdyby?

Ale k čemu je mi tolik brýlí, když, vlezu do sprcháče a všechny lahvičky jsou stejné? Zkoušeli jste se čtyřmi dioptriemi číst v zapařeném prostředí ty odporně malé nápisy? Takže naplácnu na hlavu první prostředek. Podle konzistence jsem se netrefila – kondicionér. Spořivost mi nedovolí to spláchnout, takže přidávám tentokrát správně šampon. Pořád špatná konzistence, tak navyšuji množství. Po pár minutách není ve sprcháči pouze neproniknutelná pára, ale jsem obalena v pěně, takže při pohledu zvenčí by mohlo vypadat, že si stavím sněhuláka.

Když tedy toto vše zvládnu a jsem venku, jdu na tu jednodušší činnost. Čištění zubů. Miluji elektrický zubní kartáček. Ovšem nějaké to úskalí tam samozřejmě taky je. Při nanášení zubní pasty se mi zdála podezřelá její konzistence. Jak krásně drží tvar. Asi kvalita. Srčím do pusy zapnu a zařvu. Kráva jsem si nesundala kryt kartáčku, a ten mi málem vymlátil zuby. Tak fajn. Kromě zubů jsem musela čistit i zrcadlo, protože vypadalo, jako kdybych ho přetáhla štětcem s barvou.

A to jsou problémy způsobené, když nevidíte nablízko. A já nevidím ani na dálku nijak skvěle. Teď si vezměte, co se může stát například při jízdě autem. Před dvaceti lety kdyby na mě někdo troubil, tak si řeknu, že se mu třeba líbím. Ale teď? Mává na mě, nebo mi ukazuje fakáč? Už ho slyším. "Kráva stará! Neumí řídit, brzdí provoz. Fakt na posrání. No jo no, má brněnskou značku, to mluví za vše." Bohužel. Auto koupené v Brně, ale duší i bytem jsem rodilá havířovačka. To je asi ještě horší varianta. Ale. Nedám se, a zdatně a hrdě ho odpálkuji a gesto prostředníkem mu vracím. Fakt jsem dobrá na ty roky. Nějaký blbeček mě nedostane do kolenou. Ovšem během pár minut mě předjíždí policejní auto, zpomalí a zapne na střeše nápis, ať rozsvítím světla. Jasné, tak proto nevidím moc komfortně na cestu. Dochází mi, že ten chlap nebyl srosťák a prasák, ale gentleman, protože mi evidentně ukazoval, že nesvítím. To já jsem tedy ta stará, slepá kráva, která ohrožuje provoz a na mladé kluky z auta ukazuje fakáče.

Psychicky rozhozena dojedu na parkoviště k domu a chci zaparkovat. Vjezd prostorný, tak to dám na poprvé. A TAK NE. Moc krásně jsem za sebou potáhla modrý wolksvagen a přitom si odřela dvoje dveře. Pes se mi v autě při tom manévru posral a já už lehce vystresovaná volala policajty. Přece neodjedu z místa činu.

Závěr dne byl moc dojemný. Poškozený soused mi s úsměvem řekl, proč jezdím tak velkým autem, když to neumím, a že si lidi v baráku říkají, že neumím parkovat. To už jsem se tedy opřela o auto, nahlas rozbrečela a pořád dokola mlela, že je mi to líto.

Hovno mi je líto těch aut. Je mi líto, že jsem stará a slepá.

Asi tak.