Tetování

Jak omládnout? 

Do mých čtyřiceti sedmi let jsem vzhled moc neřešila. Bylo to dáno tím, že jsem v roce 1995 začala předcvičovat aerobik, budovat fitcentrum, založila sportovní klub a z tělocvičny jsem se dostala asi po dvaceti letech. A zírala jsem.

Jak jsou všechny ženy mého i vyššího věku štíhlé, upravené, krásně oblečené a neustále elegantní. Jako nemůžu říct, že bych neměla pěkné oblečení. Ale byly to tepláky a tepláky na slavnostní příležitost. Krásné tenisky na aerobik, na ven a takzvané "hodobóžové". Ponožky Nike černé a barevné. Mohla jsem si otevřít bazar s lehce použitým sportovním oblečením, a myslím, že z tržeb bych mohla dost dlouho slušně žít. Postava? No sice jsem dvacet let cvičila několik hodin denně, ale večery jsem trávila přejídáním se a pitím ne malého množství vína. Obličej? Malování a makeup, to mi nic neříkalo, protože jsem byla přesvědčena, že žena je nejpřitažlivější svou přirozenou krásou, nemluvě o tom, že bych to prostě neuměla. Tak co s tím?

Začala jsem poctivě denně cvičit hodinu doma pro sebe, a ne pro ženy na fitku. Upravila jsem si stravu. Přestala jíst uzeniny, sladké a pečivo. Přestala jsem pít víno. Téměř. Shodila jsem dvanáct kilo a byla spokojena.

Postupně jsem si začala obměňovat šatník. Ve skříni najednou tepláky musely udělat místo šatům, sukýnkám a halenkám. Ne vždy jsem se trefila, ale snaha byla.

A co s tím nahoře? Jediné co jsem opravdu ochotna a schopna pravidelně dělat je namalovat si řasy a po tváři rozpatlat tekutý makeup. Chvála tomu, kdo jej vymyslel, protože práce se štětcem mi nikdy nešla a flekatý ksicht nechce nikdo. Poslední co mi tedy ke štěstí a dokonalému stavu scházelo, bylo permanentní líčení. Tedy vytetované oční linky. Prý mohu navrátit svému obličeji hluboký výraz. To mě trochu překvapilo, protože jsem si doteď myslela, že hluboký výraz je dán přemýšlením o vážných a veledůležitých věcech. No asi jsem se mýlila, bo gugl to tak napsal. Dále prý se mi vyjasní pohled a navrátí sebevědomí. Není nad čím přemýšlet, jdu do toho.

Kamarádka doktorka, která tyto zákroky provádí, mi dala znecitlivující krém s poučením, jak přesně a jak dlouho si mám místo zásahu krémovat, abych nic necítila a zákrok proběhl v klidu. Tak jsem si doma poctivě krémovala oční víčka a byla připravena na bezbolestnou akci.

Sednu si v ordinaci do křesla, doktorka vzala tetovací pistoli, pohladila mě a začala. V ten okamžik jsem zařvala. "Co řveš, to nemůže bolet." " Bolí to jak sviňa!" řvu na ni. "Povídám, že to nebolí!" "Bolí!" Tento dialog se neustále stupňoval a během něj přišla sestřička a chytila mě za hlavu, ať sebou necukám. Za chvíli druhá a nalehla na mě. Začala jsem ječet, že jdu domů, ať mě okamžitě pustí, že na to seru. Doktorka přikázala sestřičkám, že mě za žádnou cenu nesmí pustit, protože by už mě tam nikdy nedostala. Po zážitku, který mi připomínal nejhorší scény z filmu Maratónec, kdy Laurence Olivier vytrhává Dustinovi Hofmannovi zuby bez umrtvení a tvrdí mu, že je to bezpečné, se ozve kouzelné "Hotovo", sestřičky ze mě slezou, doktorka vypne pistolku.

"Můžeš mi prosím tě říct, CO sis tou mastí mazala? Není možné, aby nezabrala." Tak ukazuji oblast víček. Doktorka mlčí a pak v předstíraném klidu říká, že jsem nebyla na tetování víček, ale očních linek. Obrací se na sestřičky a říká "To bylo na posledy. Odteď budeme všechny klientky znecitlivovat na místě."

No a nejpěknější na tom všem snažení bylo, že mi dcera po nějaké době říká "Mami ty vypadáš čím dál lépe. Udělala jsi to moc chytře. Ostatní ženské se o sebe starají celý život a pak je pro ně problém vypadat pořád dobře, nebo ještě lépe. A ty? Celý život na to kašleš, jsi ošklivá a pak se jen namaluješ, trochu zhubneš a je to." Takže asi tak.