Záporák - ukázka

Kapitola 25

"Jak ses tak mohl ožrat? Ty vole! Teď už nemůžeš na veřejnosti chlastat jak mužik. Hodil jsi mi šavli na boty. Nové, kožené od Bati. Koupíš mi nové ty prase jedno."

Visím na Robertovi. Adam s Čerňákem mě podpírají, a snaží se mě nacpat do auta. Vůbec se jim to nedaří. Začnu se smát jako pomatený. Někdo mi ukradl nohy.

"Tu chobotnici tam fakt nenarveme. Nechal bych ho tu, ať se prospí a ráno si zavolá odvoz." Ten Adam je fakt kámoš. Zakroutím se, soustředím se na nohy, a chci se důstojně postavit.

"Heej. On si usral. Já ho do auta nechci. Se mi tam posere, a už se toho smradu nikdy nezbavím."

"Aby ty ses neposral." Blábolím a doufám, že mi právník jeden důležitý rozumí. Ale to asi těžko, protože ani já si nejsem jistý tím, co ze mě padá. "Třebuju chcát."

"To vydržíš domů Kamile."

"Chci chcát." Rozepínám si kalhoty a myslím si, že jsem velice zručný.

"Chlapi, ať to udělá do křoví a pak ho snad už bez újmy odvezeme domů."

Ještě že mi ten Čerňák rozumí.

Chvíli trvá, než si rozepnu kalhoty a vytáhnu ptáka. Trochu u toho balancuji a dělám malé úkroky. Konečně. To je úleva.

"Aaach." Při mém slastném povzdechu se spustí smršť.

"Ty debile! Máš chcát do křoví a ne kulturák!"

Snažím se zaostřit pohled a vidím, že na druhé straně skleněné výlohy stojí ředitel nemocnice s manželkou. On ve smokingu a ona v dlouhých růžových šatech s vlečkou. Nevím, jestli má víc vyvalené oči on nebo ona. Určitě ona. Beztak doktor není tak dobře vybaven jako já.

Znovu se zapotácím a začnu se smát. Trhané pohyby způsobí, že se proud odráží od skleněné výlohy a dopadá Robertovi a Čerňákovi na nohavice.

"Tučňák, che volové, živý tučňák v našem kulturáku." Pouštím ptáka a ukazuji na paní ředitelovou. Asi mi ta baba ohavná rozumí, teď bych fakt nechtěl, aby mi operovala slepák. Myslím, že by ji asi trochu sklouzl skalpel a ufikla mi i ptáka. A začnu se smát ještě víc.

"Ježíš, hoďte mu na hlavu kabát, ať ho nikdo nepozná. Není ani měsíc ve funkci a tohle fakt v novinách nechce nikdo vidět."

A fakt že jo. Ten blb Adam mi hodil na hlavu sako a společně mě odvlekli k autu. Už jsem byl tak vysílen, že se jim povedlo usadit mě na poprvé. Jistili mě z obou stran, abych se nekolíbal a náhodou nepoblil je. Je skvělé, jak se o mě teď všichni starají.

"Jchcibbu. Chlpiuž. Fakžo."

"Co to zase mele? Rozumíte mu někdo?"

"No asi říká, že chcípne, ne?"

"Nemyslím si. Předpokládám, že chce babu. Čert ví, kdy naposledy smočil." Slyším Roberta.

"Tak mu nějakou seženeme, zklidní se a bude s ním rozumnější domluva. Co?"

"Hm. A kde seženeme tak zoufalou ženskou?" Slyším, že nic neslyším. Vlastně jen cvakání blinkru. Takže asi nespím.

"Byl docela hotový z Andrey."

"Cože? To nemyslíš vážně?"

"Myslím. Když jsem u něho byl naposledy v kanclu, slintal jako buldok, když se tam motala. Vzal si ji k sobě místo Heleny a myslím, že při výměně pro něj bylo důležitější to, jak vypadá, než to co umí."

"No ale ona je snad vdaná ne?"

"Je. No a co jako? Znáš babu, která by nešla za lepším, když ji to nic nestojí? Teda jen rozhodit nohy?"

"Fuj! Ty jsi hnusák. No. Ale asi na tom něco bude. Taky se mi zdálo, že se k němu chová lehce podlézavě, až přítulně, řekl bych."

"Ta je asi tak přítulná, jako kobra. Na druhou stranu ho bude umět ukočírovat, a my s tím kreténem budeme mít méně práce."

"Myslíte, že je panna?" Zavrtím se a vypadne ze mě asi to nejblbější, co jsem kdy řekl.

Otevřu oko a vidím, že Adam s Čerňákem valí oči, jako kdyby se v autě objevil E.T. mimozemšťan, a ptal se na cestu do Lán.

"Několikanásobná Kamilku. Několikanásobná."

Jsem rád, že mi alespoň Robert rozumí. Tma.

Bylo to šílené. V chodbě za sálem leželo tělo. Okamžitě jsem poznal, že je to Kužela. Ležel na zádech, ruce roztažené, bílá propocená košile byla od krve. Ovšem ne nějak moc. Takhle by to mohlo vypadat, kdyby se řízl při holení. Ale když jsem se zadíval na hlavu, chtělo se mi zvracet. Velká, temně rudá kaluž se pomalu zvětšovala. Krev vytékala z malého nenápadného otvoru. Vytřeštěné oči zakaleně a nevěřícně zíraly ke stropu. Asi mu při posledním výdechu došlo, jakou udělal blbost. Levou rukou svíral černou aktovku, jako kdyby se ještě teď bál, že mu ji někdo vytrhne z ruky. Vůbec nikdo si ho nevšímal a všichni byli u druhého těla.

Kott ležel mezi dveřmi, jako kdyby se snažil utéct. Na šedých kalhotách měl krvavé skvrny. Sněhově bílá košile měla v oblasti hrudníku a břicha odporné, rudé a ještě mokré fleky. Teď mi došlo, že ten mužský hlas, který volal o pomoc, patřil redaktorovi, který nechyběl na žádném zasedání. Viděl jsem, že drží Kotta za ruku, mluví na něj a snaží se ho probrat. Vzhledem k tomu, jak z něj pořád crčela krev, to bylo marné. Redaktor jen strnule koukal a slova z něj padala, aniž by asi věděl, co říká. Ale tak jako on, i já jsem viděl, že už je pozdě. Jestli se říká, že ve smrti najde člověk klid a smíření, tak tady jsem viděl v obličeji jen děs, překvapení a šok. Byl mrtvý.

Nebudu dělat politiku. Poznal jsem nový rozměr obludnosti.