FINÁLOVÁ POVÍDKA, 

Láska až za hrob.

Část první.

1.

Tak strašně moc bych chtěla, ale nejde to. Bojím se. Moc se bojím a vůbec mi to nedělá dobře. Zpočátku jsem to zkoušela, přemáhala se, ale ta hrůza, stres a následný pocit, že už takhle nechci a nemůžu žít…

Pravidelně usínám na pravém boku a bojím se otočit. Radši budu mít proleženiny. Ale pořád by to asi bylo menší zlo, než umřít z vyděšení.

Trvá to už čtrnáct měsíců. Čtrnáct měsíců, a já pořád nejsem schopna přijmout jeho ztrátu.

Večer co večer se dívám na Lukášův polštář, vidím obrys jeho hlavy a tělo rýsující se pod přikrývkou. Vzpomínám na všechny ty společné roky, kdy jsme vedle sebe usínali, a ležel zády ke mně. Tehdy, když poznal, že nespím, otočil se, přitiskl se ke mně celým svým silným, nahým a teplým tělem. Někdy jen dýchal, a pravidelnost jeho dechu mě uspala. Ovšem někdy byl tak plný energie, že se se mnou pomiloval a usnul. To bylo to nejkrásnější usínání.

Ale to je bohužel jen minulost a krásné vzpomínky na něco, co už se nikdy nebude opakovat.

Když jsem poprvé našla odvahu a zvedla ruku, že se ho dotknu, hladila jsem ho s tou největší něhou, vřelostí a láskou, jaké jsem byla schopna. A pokaždé, když mi došlo, že objímám polštář, že na něj mluvím s největší důvěrou a odevzdaností, to vypadalo stejně. Polštář jsem nepustila, a naříkala tak dlouho, dokud jsem neusnula. Večer co večer. Dlouhé, únavně temné měsíce.

Lukášova ztráta mě srazila na kolena. Na vždy. Čím dál bolestivěji si uvědomuji, že svět už nebude jako dřív. Pořád se cítím prázdná, stěží lapám po dechu, stěží přežívám. Stýská se mi tak moc, že někdy nedokážu ani dýchat. Prý bolest časem ztratí ostří. Už teď stoprocentně vím, že to není možné.

A přesto pořád chodím do práce, na všechny se usmívám, jsem příjemná, jak jen to jde a hlavně jsem daleko výkonnější než kdy dřív. Nikdo nic nepozná a dost často slýchávám, jak jsem statečná a jak jsem to opravdu úžasně zvládla. Nezvládla. Bojovala jsem jen chvíli, ale nešlo to. Opravdu nejsem silná žena. Vlastně jsem ani nikdy nechtěla být. Toto poznání a uvědomění mě dovedlo k tomu, že nebudu řešit jak z toho vzpamatovat, ale budu hledat únik. Konečné řešení.

Našla jsem ho velmi rychle. Sebevražda.

Jenomže. To že jsem se rozhodla je jedna věc, ale přesvědčit se, že to je správně a jít do toho po hlavě, je něco úplně jiného. Taky je problém, že nejsem vůbec plánovací typ.

A tak i když to není úplně mým zvykem, postavila jsem se k tomu zodpovědně. Jako první jsem si udělala tabulku a do ní zapsala všechny druhy sebevražd, na které jsem si vzpomněla a které jsem našla na internetu.

Oběšení, prášky, podřezání žil, skok z mostu, skok pod jedoucí těleso, utopení se, otrava alkoholem, polít se benzínem a zapálit se, střela do hlavy. Ke každé jsem si postupně vypsala plusy a mínusy. Kromě střelby. Jediné co bych byla schopna sehnat je vzduchovka po dědovi, a už se vidím, jak si ji strkám do pusy a palcem u nohy mačkám spoušť…

Uvědomila jsem si, že nemám zrovna malé nároky. Nechci, aby to bolelo, musí to být rychlé, když mě pak někdo najde, tak ať se mu ze mě neudělá špatně. Není mým cílem někoho vyděsit tak, že mě bude vídat ve snech a bude potřebovat pomoc psychiatra.

Vyhledávání, seřazování, srovnávání a vyhodnocování mi zabralo pár dnů, protože jsem to opravdu nechtěla odfláknout. Přece jen se jedná o důležitý životní krok. Možná skok.

2.

· Oběšení:

V Česku je prý oběšení nejčastější způsob sebevraždy. Padesát šest procent uskutečněných a dokonaných sebevražd. Tak to jsem si myslela, že počet bude větší.

Plusy:

Asi je to jistota, když je na prvním místě. Rozhodně je to nejlevnější varianta.

Mínusy:

Jaký provaz použít? Ve filmech ukazují docela silná lana, ale to se mi zdá celkem nepraktické. Udělat totiž uzel na hrubém provazu je určitě obtížné a ještě si myslím, že to neobejme krk na sto procent. Z rychlé záležitosti pak bude dlouhé trápení. Co když mě, díky tomu někdo najde, dřív než bude konec? Odumřou mi mozkové buňky a budu slintat celý život. Hnusná představa.

Kde to provést? Doma? Ani náhodou. Nemám nikoho blízkého a než by Soně docvaklo, že vedle ní už pár dní neťukám do počítače, nemusela bych vypadat dobře.

A ještě bych si zničila byt.

Hlavně, neumím sundat lustr v obýváku a vlastně ani nevím, jestli je tam nějaká skoba. To by pak ve vyšetřovací zprávě psali, že jsem velmi šikovná, protože jsem se oběsila na hmoždince?

Venku? Co když mě nikdo nenajde, utrhne se mi hlava a tělo mi pak budou okusovat potkani, veverky a divocí psi. Ne že by tady nějací v okolí běhali.

A další problém. Četla jsem, těžko říct, jestli je to pravda, že když se člověk oběsí, tak se posere. No tak to ani náhodou. Přece si nebudu dávat klystýr, než se půjdu oběsit.

Takže tuto variantu zavrhuji!

· Otrava medikamenty:

Jedná se o způsob, který preferují ženy. To je jasné. Která žena chce být zaprasená od krve, nebo posraná? Taky to je možná bezbolestné.

Plusy:

Hezky se obleču, nalíčím, zkontroluji byt, jestli je uklizeno, aby mě nepomluvili, že jsem byla bordelář, zaujmu pěknou, ideálně oduševnělou polohu v čerstvě povlečené posteli, pustím si oblíbenou hudbu. Zase ale bude lepší, když to bude nějaká známá klasika, aby si řekli, že jsem byla žena na úrovni. Požiju dvě, radši čtyři plata nějakých účinných antidepresiv a konečně si otevřu Moet, který Lukáš koupil k nějaké příležitosti, ale už jsme ho nestihli vypít. Jo. To zní jako hodně dobrý plán.

Mínusy:

Co když budou prášky prošlé, nebo v nedostatečném množství? Tady hrozí poblití, nevolnost a jsem zase u toho, že tohle žádná žena nechce. A co kdyby si zrovna v tomto případě Soňa uvědomila, že už jsem před pěti minutami měla být v kanclu? Začala by mi volat, a protože bych už zrovna byla v rauši a telefon nezvedla, vyrazila by ke mně. Po důrazném vyzvánění by vykopla dveře a našla mě poblitou a sípající, jak visím hlavou dolů z postele s prstem v krku?

Jak ji znám, je tak uvědomělá, že by do mě narvala balení rozpuštěného aktivního uhlí a volala záchranku. A? Zase budu uslintaná troska. Poblitá. Navždy.

Tak nic. Nechápu, proč se tento způsob ženským líbí.

· Skok z výšky:

Plusy:

Je to určitě rychlé, účinné a hlavně nevratné.

Mínusy:

Zase se tu objevuje ten nejpalčivější problém. Jak asi budu vypadat po skoku z dvanácti patrového domu. Vyšší u nás asi nejsou. Pokud pominu AZ Tower v Brně, nebo V Tower v Praze. Ale jak se znám, kdybych vyrazila do Brna nebo Prahy, nakonec by to skončilo procházkou po Starém Městě nebo po Špilasu a domů bych si přivezla nějaký památeční hrnek s logem města.

Zas nic pro mě.

· Skok pod vlak:

Plusy:

V podstatě musím napsat totéž, co u skoku z výšky. Akorát místo přibližující se země mi do ksichtu bude svítit lokomotiva. Hnus. Jo, a vlastně stačila by poměrně malá rakev.

Mínusy:

Tady asi nebudu řešit vizuální stránku po akci. Budou rádi, když sesbírají příslušný počet končetin a jednu hlavu. Ani méně, ani více. Co se mi ale fakt nelíbí, je představa reakcí cestujících v příslušném vlaku. Byli by naštvaní na skokana a rozhodně ho nelitovali. Nadávali by, že zase přijedou pozdě. A já nemám ráda, když mi někdo nadává.

Jdu hledat dál.

· Otrava alkoholem:

Plusy:

Nic.

Mínusy:

Při současných cenách alkoholu by to bylo velmi drahé, a určitě ne rychlé. Cirhóza jater se při pravidelné konzumaci projeví za pět let. A to se teprve rozjede. Mozkové buňky se nestíhají obnovovat, takže delirium, epilepsie, poškození mozečku se projeví pohybovými potížemi, převážně třesem rukou. Alkoholici se dožívají o deset až patnáct let méně, než nepijáci. Tudíž se nejedná o sebevraždu, ale postupnou likvidaci.

Před mnoha lety jsem viděla film Leaving Las Vegas, ve kterém se Nicolas Cage rozhodl spáchat sebevraždu upitím se k smrti. Jemu to zase netrvalo dlouho, což chápu z režisérského hlediska. Ale bylo to hnusné a Cage za to dostal Oscara. Si myslím.

Ach jo. Jsem sice hérečka, ale ne zas taková.

· Podřezání žil:

Plusy:

Další levná varianta. Nůž, nebo třeba ostré nůžky má doma každý. I když pajzat si zápěstí nůžkami není lákavá představa. Takže vlastně mínus.

Mínusy:

Dělá se mi zle při pohledu na krev. Ve starověku si prý vlezli do teplé lázně, podřezali si žíly a čekali, až usnou. Při tom popíjeli víno a bavili se s přáteli.

Prý se nemá se řezat napříč, ale ve směru žil. Je to komplikované, nemusela bych se trefit. A plná vana vody? To je už skoro tak drahé, jako kdybych si tam nalila ten alkohol.

3.

Přestala jsem s vypracováváním nesmyslného elaborátu o tom, jak svůj život ukončit rychle, bezbolestně, elegantně a ještě k tomu levně. Uvědomila jsem si totiž, že to není tak jednoduché, jak se všude píše. A hlavně! Já určitě nejsem schopna něco takového udělat. Prostě ne. Jsem posera, která se bojí výšek, hloubek, při pohledu na injekční stříkačku omdlévám a pohled na krev mi zaručeně zajistí paniku a hysterický záchvat.

Nemůžu říct, že si zvykám, protože si uvědomuji, že každý další den a noc už budou stejné. Budu sama. A napořád.

Určitě mi taky nepomáhá, že si pořád dokola pouštím jedno jediné video, které s Lukášem mám. Nechápu, jak je možné, že v době, kdy člověk nosí svoji osobní kameru v kapse, má tisíce fotek, nemá téměř žádné společné video. Jak jsem to vlastně mohla dopustit?

Musím si ale přiznat, že se cítím určitě lépe, než před rokem. První měsíce po Lukášově smrti, jsem totiž byla schopna těch dvacet vteřin pustit během hodiny klidně i padesátkrát. Spíš šedesátkrát. Teď už je to jednou, dvakrát za den, ale i tak to pořád strašně bolí.

Nezbývá mi nic jiného, než Lukášovu smrt prostě přijmout a snažit se jít dál, jak mi všichni v okolí neustále opakují. Jo. Lehce se to řekne, ale hůř dělá.

Ulehám s pocitem, že jsem konečně vykročila novým směrem. Snad už to nebude tak moc bolet, a časem budu zase žít normální život.

Převaluji se nejméně hodinu, a spánek nepřichází. Asi si vezmu další prášek na spaní. Snažím se tomu vyhýbat, ale někdy prostě není zbytí.

Po tmě jsem vyloupla z plata tabletu a automaticky sáhla po sklenici vody. Teď už bude trvat jenom chvíli, než se mi po těle rozlije pocit příjemného uvolnění a usnu.

Přišlo to dřív, než jsem čekala. Uvolněně jsem vydechla. Nebudu se přece bát svých vlastních představ. Klidně jsem se otočila na levý bok a zadívala se na Lukášův polštář. Jako všechny předchozí měsíce jsem viděla obrys jeho těla. Ovšem teď už vím, že to byly a jsou jen mé představy a velké přání se s ním ještě jednou vidět. Říct mu ještě to, co jsem nestihla.

"Lásko, proč si bereš ty prášky na spaní?"

Vykřikla jsem, zděšeně vyskočila z postele a snažila se rozsvítit lampičku. Když jsem se jí konečně dotkla, spadla na zem a rozbila se. Zablikala a byla zase tma.

Sesunula jsem se do rohu, objala si kolena a vyděšeně přemýšlela, co se to stalo. Bylo to tak živé a uvěřitelné, jako kdyby byl Lukáš vedle mě. A to muselo přijít zrovna ve chvíli, kdy jsem sama sebe přesvědčila, že musím jít dál.

Dech se mi pomalu dostával do normálu. Asi si opravdu budu muset zajít na psychinu. Jenomže tam jsou tak dlouhé objednací termíny, že se asi dřív zblázním, než se dostanu k doktorce. Přetočila jsem se na kolena, že se postavím a zajdu pro novou žárovku do lampy.

Ťuk, ťuk, ťuk. Uslyšela jsem zvuk. Někdo klepal na okno. Pomátla jsem se snad? Klepání na balkónové dveře v pátém poschodí?

Hlásili, že má přijít silný vítr, to asi bude ono. A moje pocuchané nervy tomu rozhodně nepřidají.

Ťuk, ťuk, ťuk. Ach jo, budu to muset zkontrolovat.

"Panenko moje milovaná, copak se to s tebou děje? Ty mě snad už nemiluješ? Máš někoho jiného?"

Panenko? Tak mi přece říkal Lukáš v těch nejkrásnějších chvilkách. Nepoznala jsem nikdy nic něžnějšího a zároveň víc vzrušujícího. Nikdo, opravdu nikdo nevěděl o tomto našem zvyku. Jenom on mi říkal panenko, a já jemu chlapečku. Asi by se tomu někdo smál, ale bylo to jenom naše.

Pomalu, velmi pomalu jsem se začala zvedat a přistoupila k oknu. I přesto, že byla tma, viděla jsem na balkóně stojící temnou siluetu, která vypadala tak skutečně, že se mi děsem rozbušilo srdce a nemohla jsem dýchat.

Noc přestávala být temná, protože se zpoza mraku pomalu vynořil měsíc. Velký, s nezvykle rudým nádechem. Měla jsem pocit, že když natáhnu ruku, dosáhnu na něj. Zatím, co jsem zírala na tento neobvyklý jev, uvědomila jsem si, že je větrné počasí a truhlíky s květinami a květináč, ve kterém mi dozrávala rajčata, zřejmě vytvářejí tu temnou představu.

Nebudu se už modlit a rouhat, abych ještě někdy mohla Lukáše vidět, mluvit s ním a usínat v jeho objetí.

"Klárko, lásko? Proč mě nepustíš k sobě? Domů. K nám domů."

"Maria, panno přemocná, pomoz mi." Na nic jiného jsem si nevzpomněla. Žádná modlitba, prosba, prostě nic se mi nevybavilo. A to i přesto, že jsem rok pravidelně chodila do kostela na nedělní mše, nebo i jen tak si sednout do ticha a vzpomínat na Lukáše. Věděla jsem, že to není žádná modlitba, ale drmolila jsem těch pár slov pořád dokola, ruce měla sepjaté před hrudníkem, oči pevně zavřené a snažila sama sebe přesvědčit, že se mi to jen zdá.

Když už jsem měla pocit, že je dlouho ticho, které je přerušováno poryvy větru, pomalu jsem otevřela oči. Zhluboka jsem vydechla.

Za oknem stál takový, jakého jsem si pamatovala. Jenom vlasy mu povlávaly kolem hlavy a v očích měl zvláštní lesk. Asi od toho měsíce.

Pomalu a potichu ze mě začala padat slova. Sama nemohu uvěřit tomu, co se děje.

"Lukáši? Chlapečku můj. Jsi to ty? Celou dobu, všechny ty dlouhé měsíce, jsem myslela jenom na tebe. Modlila se za tebe, za nás."

"Otevři konečně ty dveře, ať jsme spolu. Nic nám v tom už nebude bránit, Klárko, panenko, lásko má."

Bez velkého rozmýšlení jsem přistoupila ke dveřím a sáhla na kliku. I kdyby to byl jenom sen, každá chvíle, i ten nejkratší okamžik kdy budeme spolu, mi za to stojí.

Zarazila jsem se, protože Lukáš vypadal, že je snad až za balkónovým zábradlím a vítr s ním cloumá do stran. Opět jsem zavřela oči, zatřásla hlavou a se podívala znovu.

Stál na balkóně, usmíval se a pokyvoval, ať otevřu. Lesk v jeho nádherně hnědých očích byl trochu jiný, než před chvílí. Zdál se temnější. I kolem očí měl temné stíny. Vypadal trochu, jako když jsem ho viděla naposledy. V otevřené rakvi. Zastavila jsem pohyb a zvažovala, jestli mám otevřít.

Usmál se. Byl to on, asi jenom stíny noci dělaly tu nepříjemnou hru barev v jeho obličeji.

"Otevři, má panenko, honem pojď."

Rázně jsem otevřela dveře a poodstoupila, ať může vstoupit do ložnice. Do naší ložnice. Protože se ale nic nedělo, pomalu a opatrně jsem udělala jeden krok k balkónu. A druhý.

"Lukáši? Chlapečku. Jsi to opravdu ty?"

Vznášel za zábradlím, usmíval se a natahoval ruku, ať jdu za ním. Jako když jsme byli v lese a pomáhal mi přeskakovat potok, abych do něj nespadla a nenamočila se. Sám přitom tehdy stál na kamenech, po kotníky ve studené vodě. Copak bych mu mohla nedůvěřovat? Zřejmě je to kouzlo lásky.

Přistoupila jsem k zábradlí. Lukáš se ale ladným, klouzavým pohybem vzdálil. Ne moc, ale přece jen.

"Pojď má milovaná." Vábivě smyslný hlas ke mně promlouval a já udělala další, malý krok a přitiskla se k chladnému kovu zábradlí.

Uslyšela jsem za sebou funění, a v balkónových dveřích se objevil Don, náš dlouhosrstý jezevčík, který miloval Lukáše a jeho odchod nesl velmi těžce.

"Done, podívej se, kdo je tady. Páníček."

Don se přikrčil, stáhl ocas, naježily se mu chlupy a téměř neslyšně vrčel.

"Done, Doníku, pojď ke mně. Póóójď."

Lukášův hlas zněl spíš jako hučení větru. Don začal vrčet hlasitěji a udělal pomalý krok zpět do ložnice.

Otočila jsem se rychle k Lukášovi a vyděsila se. Zlý výraz nevěstil nic pěkného. Vypadalo to, že pod tenkou, bledou kůží není nic, jenom lebka. Oblečení, které měl na sobě, se pohybovalo, jako kdyby se vítr proháněl rukávy sem a tam. Najednou jej paprsek měsíce ozářil a on se během krátké chvíle proměnil zase v mého milovaného muže.

Roztáhl paže, zatočil se ve vzduchu a mámivě mě lákal k sobě. Snažila jsem se vzdorovat, ale nešlo to.

"Panenko má, přece se nebojíš?"

"Nebojím se, vždyť jsi tu se mnou, můj milovaný."

Má duše začala slábnout, nohy mi poklesly a k srdci bodaly nože.

"Pojď, pospěš si, už budeme brzy zase spolu. Vesele skoč."

Přehodila jsem nohu přes zábradlí. Nedívala jsem se dolů, jenom na svého milovaného, jemuž se ve tváři zračilo dychtivé napětí. Vesele skoč? Co tím myslí? Nechci skákat, chci jen být s ním.

"Lásko, Lukáši, jdu za tebou!"

Začala jsem volat, a přitom se k zábradlí přitáhla blíž, abych mohla přehodit i druhou nohu.

"Počkej na mě!"

Do mého volání se začal mísit hlasitý a zuřivý Donův štěkot. Skákal a opravdu nahlas štěkal, jako pominutý. I když se mě snažil chytit za nohavici pyžama, povedlo se mi nohu přehodit. Seděla jsem na zábradlí a balancovala, ať nespadnu dolů. Chci jen za ním, za Lukášem.

"Kláro? Co se děje?" Ozval se tichý, uklidňující hlas. Zaostřila jsem pohled, pevněji se chytla zábradlí a podívala se vyděšeně dolů.

"Klárko?"

Pomalu, milimetr po milimetru jsem otočila hlavu vpravo, a tam, na vedlejším balkóně stála Dominika s manželem.

"Já nevím. Já vůbec nevím. Zdálo se mi, že za mnou přišel Lukáš…" Podívala jsem se do míst, kde se ještě před chvíli vznášel.

"Můžete mi, prosím pomoci? Strašně moc se bojím." Křečovitě jsem se držela a při představě, že bych měla přehmátnout a přehodit nohy zpět, se mi zatočila hlava, roztřásla jsem se ještě víc a začala potichu brečet.

Zdeněk vyskočil na zábradlí jejich balkónu, přidržel se spojovací zídky a velmi opatrně přelezl ke mně. Přitom mluvil konejšivým tónem a sděloval mi, že mě chytne za pas a pomůže mi dostat se do bezpečí. Nic jsem neříkala, jenom jsem téměř nepostřehnutelně pokyvovala hlavou. Bála jsem se i toho nejmenšího pohybu, aby to nebyl náhodou i pohyb poslední. Během krátké chvíle jsem byla na podlaze balkónu. Zdeněk mi pomohl do ložnice, zavřel balkónové dveře, pořádně zkontroloval, jestli jsou opravdu zamknuté a šel pro Dominiku.

Ta mi uvařila velký hrnek čaje, pomohla mi do postele, pořádně mě zabalila do peřiny a seděla tam se mnou.

"Co se tu stalo, Klárko? Řekni mi to prosím tě."

Co jí mám vykládat? Že za mnou přišel Lukáš a chtěl, ať jdu s ním?

"Nevím. Poslední dobou spím špatně. Vlastně celou dobu. A protože jsem už byla úplně vyčerpaná, vzala jsem si dnes prášky na spaní. Zřejmě jsem to přehnala."

Dominika se rozhlédla po ložnici a zkoumavě se zastavila pohledem na rozbité lampě a pak na Lukášově posteli. Začala jsem rychle mluvit, protože mi došlo, že na nočním stolku leží papíry s mým rozborem sebevražd. Jestli si toho všimne, bude volat sanitku a zavřou mě do cvokhausu. Asi bych těžko vysvětlovala, že to byla jenom studie, ne plán.

"Mám doma prášky na spaní, ale až teď jsem si je vzala. Poprvé. Protože se v tom nevyznám, vzala jsem si radši hned dvě tablety. No, a … Pak jsem si vzala ještě tabletu přírodního uklidňováku, co mi dala kamarádka a zapila to čajem na spaní z Nahrinu. Asi trochu silnějším, než je doporučení. Určitě silnějším. Místo dvou kávových lžiček jsem si dala tři. Polévkové."

Dominika se na mě mlčky dívala.

"Jsi si jista, že jsi nechtěla spáchat sebevraždu?"

Upřeně jsem jí opětovala pohled, aby pochopila, že to byla souhra náhod. Úplně blbá souhra, a že já určitě nemíním skončit se životem. Naopak jsem pochopila, že chci, nebo spíš musím žít.

Když si mě vyslechla, zeptala se, jestli má zůstat. Že by se mnou i ráno zašla k doktorce.

"Ne, opravdu ne. Strašně moc vám oběma děkuji za záchranu. Děkuji."

Ukázala jsem bradou na telefon ležící na stolku.

"Mám tě jako nouzový kontakt. Kdyby se něco dělo, budu volat. Věř mi."

Rozloučila se se mnou s ujištěním, že můžu kdykoliv, a to kdykoliv zdůraznila, volat nebo přijít, že jsou tu pro mě.

Upřímně jsem poděkovala a poprosila ji, ať mi nechá rozsvíceno v chodbičce. Kdybych potřebovala na záchod, nebo do kuchyně, ať jsem víc v klidu.

Řekla, že to je samozřejmost a po předchozí domluvě si z háčku v chodbičce vzala náhradní klíče od bytu.

Lehce za sebou zaklapla dveře.

Podívala jsem se na Dona, který zhluboka oddechoval ve svém pelíšku.

"Tak jsme si tu zbyli jenom my dva, Doníku."

Jako kdyby mě slyšel, zakňučel a otočil se na druhý bok.

"Dobrou noc."

4.

Ani jsem pořádně nezabrala a už mě zase něco probudilo. Otevřela jsem oči dokořán, koukala do stropu a přemýšlela, co to může. Asi Don. Určitě se šel napít do kuchyně, jako to dělal každou noc. Vždycky když mě probudí, říkám si, že mu dám misku s vodou do ložnice. To budu maximálně slyšet jeho chlemtání a třeba se mi bude zdát, že slyším mořský příboj...

Nářek ženy.

Prolog

Každý se bojí. Něčeho méně, něčeho více. Někdo se bojí přijít o práci, bojí se nevěry, nemoci. Může to klidně být strach z toho, jak rychle přibývají roky, vrásky, kila, nebo například to, že děti dospějí, určí si svůj vlastní životní cíl, a vyletí z hnízda. Některé z těch strachů se během let zhmotní, některé ne.

Ovšem všichni bez výjimky se bojíme smrti.

Ale které? Smrt není přece jenom jedna.

Bojím se nejvíc toho, že umřu já? Můj otec, matka, manžel, partner, dcera, syn? Každá smrt se nás velmi silně dotkne, ať chceme nebo ne.

Sobecky jsem dospěla k názoru, že nejmilosrdnější je smrt, která si odnese mě. I když asi pouze v případě, že je to nečekané a velmi rychlé.

Na druhou stranu, co milovaní, kteří tu zůstanou? Vůbec to není jednoduché.

A zřejmě i proto je smrt, ale i láska a nenávist již po tisíciletí nejstálejší a nejvděčnější námět pro umělecká díla.

O lásce sní každý, protože věří a doufá, že právě on pozná tu osudovou. A i kdyby ne, jenom tu touhu, která pohání naše srdce, stojí za to prožít.

Oproti tomu, na smrt nechce myslet nikdo. Jako kdyby neexistovala. Jako kdyby neměla nikdy přijít. V naší zemi je to ještě umocněno tím, že jsme národ ateistů a neznabohů. Převážně.

Ale nezapomínejme. Ona přijde. Přijde si dříve nebo později pro každého z nás. Možná by bylo fajn se jí přestat bát a začít o ní přemýšlet jinak. Jako o běžné součásti našich životů.

Osobní, velmi těžký prožitek mě dovedl k napsání Nářku ženy. Ale aby to nebyl jen "obyčejný" příběh života a smrti, má kniha dvě dějové linky, a jako bonus sice krátký, ale určitě upřímný, místy těžký, ale i veselý rozhovor s mou velice blízkou kamarádkou, doktorkou psychiatrie. Je těžké vidět a vědět, že někdy prostě pomoci nelze? A kdo to má nejtěžší?

Neumím říct…

"To co jste teď vy, byli jsme i my. To co jsme teď my, budete i vy."

Nápis na náhrobku.

Neznámý autor.

Den nula...kapitola 60.

Jestli přežiju dnešek, tak už mě asi nikdy nic neskolí. Pohřeb je za hodinu. Celý týden byla opravdu nesnesitelná vedra, a dnes to nebylo jinak. Třicet dva stupňů a naprosté bezvětří. Jsem oblečena do černých šatů s dlouhými rukávy, černých silonek a lodiček. V sauně by mi teď asi bylo lépe.

Skoro nikdo se před pohřbem nestavil na připravené občerstvení. Všichni se omluvili, že přijdou až do kostela a teprve pak na kar. Vlastně jim rozumím. Většina lidí většinou neví, jak se má chovat k pozůstalým. Dělat smutného, brečet, dělat jako kdyby nic, nebo naopak být veselý a snažit se zvednout všem kolem náladu? Byla jsem na pár pohřbech a pamatuji si dobře, že jsem sama nevěděla, co mám říkat. Takové ty kecy, že už je mu dobře, že je mu teď lépe, že se netrápí, nikdo poslouchat nechce.

Došli jsme do kostela. I když jsem denně chodila kolem, nenapadlo mě, že se tam budu tak brzo loučit s Hynkem. Před kostelem už postávali lidé, které jsem pozdravila jenom pokývnutím hlavy. Radši jsem okamžitě šla dovnitř, protože jsem věděla, když se tam zaseknu, bude to mnohem horší.

V kostele bylo příjemné chladno, před oltářem byly vkusně uloženy věnce a květiny, a před nimi na podstavci otevřená rakev. U každého kroku jsem měla pocit, že vytahuji nohu z bahna, které mě chce vtáhnout do bažiny a utopit.

Dívala jsem se dovnitř. Ležel tam můj milovaný muž. Propadlé tváře, nepřirozená barva v obličeji, která nebyla vlastně bílá, ale spíš vosková. Dost často to popisovali v knihách, nebo se to snažili ukázat ve filmech. Ale ve skutečnosti to vypadalo úplně jinak. Hynkovi se tak změnili rysy, že vypadal cize. Ale přesto to byl pořád on. Překřížené ruce na hrudi už byly pokryty tmavými skvrnami.

Položila jsem mu dlaň na hrudník, abych ho naposledy pohladila. Už nikdy nebudu mít tu příležitost. I přes oblek, který mu vůbec neseděl a byl mu velký, jsem cítila chlad. Jako kdybych sáhla do lednice. Po několika vteřinách jsem z kabelky vytáhla obálku, kterou jsem vsunula pod víko rakve.

Bylo mi řečeno, že se to nesmí, ale že se pozůstalí občas takto loučí se svými milovanými. Dají jim do rakve něco na památku, jako upomínku na společné krásné a důležité chvíle.

Poslední dny jsem přemýšlela, co do obálky dát. Nakonec jsem zvolila kámen, který jsem dovezla z Jeseníků. Na ten jsem napsala tři nejdůležitější data našeho společného života. Den, kdy jsme se poznali, datum svatby a Hynkovy smrti. Naši první společnou fotku, kterou měl Hynek na nočník stolku. A dopis.

Ten mi dal zabrat. Za celou dobu, kdy byl Hynek nemocný až do jeho smrti, jsem se nezlobila, nic jsem osudu nevyčítala a neříkal si proč. Proč zrovna on? Proč se to stalo nám? Mám, tam někde vzadu, zakořeněno, že se člověk nemá rouhat i když není věřící, nemá si stěžovat a zlobit se. Ničemu to nepomůže a vždycky může být hůř.

Ale když jsem seděla nad papírem, poprvé se ve mně vzedmula zloba. Co vše jsme měli naplánováno a přitom nám bylo dáno tak málo času. Jak dlouho jsem už bez něj. A napořád.

Nakonec jsem napsala mnohem kratší dopis, než jsem měla v plánu. Pouze pár nejniternějších myšlenek. Nemohla jsem se zbavit té zloby ve mně. Asi to muselo přijít.

Naposled jsem se s láskou podívala tu věc, která už nebyla on, která už nebyla mým milovaným Hynkem, a šla si sednout vedle Ondry a Moniky.

Netušila jsem, že by obřad mohl být tak uklidňující záležitost. Už chápu babičku, která po každém pohřbu, kterého se zúčastnila, vždycky říkala "To byl ale pěkný pohřeb."

Farář neměl takové ty otravné náboženské řeči, ale spíš to na mě působilo jako pohlazení po duši.

Po něm promluvila Monika. Bylo to pěkné a dojemné rozloučení. Neumím si ovšem představit, že bych stála na jejím místě a bez viditelných emocí a slz se loučila, mluvila o svém milovaném tátovi a vnitřně by mě užíral smutek.

Po obřadu jsme stáli před kostelem, a lidé nám kondolovali. Na chvíli, na krásnou chvíli, jsem zapomněla, kde jsem, protože před pěti lety a měsícem nám v takovém nádherném, slunečném dni naši nejbližší a kamarádi blahopřáli ke sňatku. Dnes dokonce přijela i Alena, kamarádka, která nás tehdy oddávala. A taky Lenka s manželem, které jsem před třemi týdny v slzách oddávala zase já.

Byla jsem přesvědčena, že přijeli jen lidé, kteří měli Hynka rádi. Ovšem jen do okamžiku, kdy Monice a Ondrovi kondolovala Hynkova bývalá švagrová, a ve chvíli, kdy měla udělat krok ke mně, se s opovržlivým nezájmem otočila a šla pryč.

Nejdřív jsem si myslela, že třeba zapomněla, ale okamžitě mi došlo, že opravdu ne. Opovrhuje mnou, že byl Hynek šťastný? I když jsem ho nerozvedla? Kráva zlá. Ale to je její problém, ne můj.

Jedna z posledních věcí, které mi Hynek řekl, byla: "Vendulko, až tady nebudu, žij krásný život." Vlastně jsem ani nevěděla, jak to myslel.

Co ale vím, je to, že pěkně by měl žít každý. I krávy.

Pak už odváželi rakev s věnci, která odvážela i část mě. A byl konec.

Pomyslela jsem si, že to je den nula. 

Chcete sledovat, jak To fakt nikdo nepřežije přichází na svět? Sledujte nás na našich sociálních sítích, kde pravidelně sdílíme ukázky z knihy, pohled do zákulisí i motivace do každodenních radostí.

    Portfolio